Před měsícem jmenoval biskup František Václav Lobkowicz do funkce prezidenta Diecézní charity ostravsko-opavské P. Jana Larische, Th.D. Farář z Ostravy-Svinova se po patnácti letech duchovního doprovázení studentů Biskupského gymnázia seznamuje s aktivitami Charit v diecézi a hledá své místo v nové službě.
Otče Jene, jaký je Váš vztah k Charitě?
Musím přiznat, že mě otec biskup svou volbou zaskočil. Byl jsem zvyklý se celý kněžský život pohybovat ve školství a mezi studenty. Přemýšlel jsem, co mám společného s Charitou a uvědomil jsem si, že jsem se při publikování monografií o kněžích setkával s lidmi, kteří se Charitě na území naší diecéze věnovali. Ať to byl překlad životopisu biskupa Josefa Martina Nathana, který byl zakladatelem Léčebných psychiatrických ústavů v Branicích u Krnova (dnes Polsko). Charitativně působil i strahovický farář Služebník Boží P. Richard Henkes, který šel v kritické chvíli v koncentračním táboře Dachau sloužit nemocným tyfem do bloku smrti. Při přípravě monografií o ostravských duchovních Mons. Rudolfovi Nejezchlebovi a Mons. Josefu Nejedlém jsem poznal jejich úsilí při zakládání Charity na Ostravsku v první polovině 20. století. Když jsem po jmenování prezidentem Diecézní charity nad otázkou já a Charita přemýšlel, uvědomil jsem si, že jsem se s Charitou již dlouho setkával takto nepřímo prostřednictvím těchto vzácných lidí.
Jaký bude Váš úkol v této nové funkci?
Mým úkolem je starat se o náboženský rozměr Diecézní charity a jejich pracovníků, aby byla živým křesťanským společenstvím a vyzařoval z ní náboženský rozměr. Prezident má být prostředníkem mezi biskupem a pracovníky Charity. Chystám nabídku duchovních setkání a obnov pro pracovníky jednotlivých středisek. Na první poradě ředitelů charit jsme hovořili o přípravách na 15. výročí založení Diecézní charity ostravsko-opavské, které si letos připomeneme 30. května. Nabídl jsem, že na konferenci, která bude k tomuto výročí uspořádána, připravím přednášku o historii charitního díla na Ostravsku, kterou reprezentovali již výše zmínění kněží Mons. Rudolf Nejezchleba a Mons. Josef Nejedlý.
Zúčastnil jsem se již společně s pracovníky Diecézní charity teambuildingu. Když se chystal program, ptali se mě organizátoři, zda umím lyžovat a jestli s nimi pojedu i na hory. Byli překvapení nejen tím, že s nimi lyžovat pojedu, ale že mám i instruktorský lyžařský kurz. Na hory jsem jezdil se studenty Biskupského gymnázia v rámci lyžařského výcviku.
Jak se na nový úkol připravujete?
Když mě otec biskup k 1. únoru jmenoval na tuto pozici, hned jsem využil toho, že už nemám povinnosti ke škole a odjel jsem na duchovní cvičení na Velehrad. Mimo obvyklých exercičních přednášek, jsem si vzal do ruky první encykliku papeže Benedikta XVI. „Deus caritas est“, která se zabývá tématem křesťanské lásky. Papež v ní velmi krásně píše o Charitě, jejím fungování a poslání. Ve slovech papeže jsem našel řadu podnětů, kterými se chci v této službě církvi inspirovat. Charita je pro mě nový svět, který postupně objevuji.
Děkuji za rozhovor
Pavel Siuda
Deus caritas est – Charita
V průběhu dalších let a s narůstajícím rozšiřováním církve se ukázalo, že jednou z hlavních oblastí činnosti církve, spolu s udělováním svátostí a zvěstováním slova, je uplatňování lásky (caritas) k vdovám a sirotkům, vůči uvězněným, nemocným a potřebným všeho druhu. To vše patří k podstatě církve stejně jako vysluhování svátostí a zvěstování evangelia. Církev nesmí opomíjet službu lásky (caritas), stejně jako nesmí opomíjet vysluhování svátostí a službu slova.
Stačí pár údajů, abychom to jasně doložili. Mučedník Justin (+ přibližně 165) popisuje v kontextu křesťanského nedělního slavení také jejich charitativní aktivitu, která byla spjata s Eucharistií jako takovou. Majetní dávali podle svých možností, kolik každý chtěl. Biskup to pak používal na podporu sirotků, vdov a těch, kdo se z důvodů nemoci nebo kvůli něčemu jinému nacházeli v nouzi; jednalo se také o uvězněné a cizince. Velký křesťanský spisovatel Tertulián (+ po roce 220) vypravuje, jak starostlivost křesťanů o všechny druhy potřebných lidí vyvolávala údiv ze strany pohanů. Když Ignác Antiochijský (+ přibližně 117) popisuje římskou církev jako tu, která „předsedá v lásce (agapé)“, pak lze předpokládat, že touto definicí pravděpodobně chtěl určitým způsobem vyjádřit nějakou konkrétní charitativní aktivitu.
Benedikt XVI., Deus caritas est, 2005